>" />

+420 777 534 348

Rozhovor s fotbalovým trenérem zaměřujícím se na sportovní psychologii pro děti a mládež

Sport a sportování obecně hrají velkou úlohu při správném psychickém vývoji člověka. Zdravé sportovní prostředí vede k osobnímu růstu, sebepoznání a napomáhá rozvíjet sociální inteligenci pomocí interakce s ostatními. Na psychiku dětí ve sportovním prostředí tak působí rodiče i trenéři.

Jak to funguje? Na to nám odpoví Martin Macháček, který se zabývá sportovní psychologií dětí a mládeže.


Martine, jakou roli podle vás hraje sportovní psychologie u dětí?

Zcela stěžejní. Právě v dětském věku se rozhoduje, zda se u malých sportovců vytvoří vnitřní silná vazba ke sportu obecně a předejde se tak situacím, kdy děti v pubertě či v období přechodu do dospělých kategorií sportu nechají. Když to přeženu, každý mládežnický trenér by měl být tak trochu psycholog.


Známe 4 typy temperamentu, sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik. Myslíte si, že při efektivním rozvoji dětí ve sportu je třeba brát ohled i na tento psychologický aspekt?

Samozřejmě. Nelze ovšem přístup k dětem takto zjednodušovat. Ke každému mladému sportovci je třeba přistupovat co nejindividuálněji. Těžší to je ovšem u týmů, kde na jednoho trenéra je například 15 dětí. Každé dítě pochází z rozdílného socioekonomického prostředí a i k tomuto je třeba přihlížet.


Některé dětí se neumí vyrovnat s prohrou. Někteří jsou smutní, začnou plakat, nemají chuť pokračovat, některé to právě naopak motivuje, aby otočili výsledek nebo příště vyhráli. Jak je potřeba reagovat v takových situacích, ať už to bude trenér nebo rodič?

Když pomineme remízy – tak každý zápas jedno mužstvo prohraje. Znamenalo by to tedy, že bychom každý víkend měli půlku uplakaných malých sportovců…  Samozřejmě, emoce ke sportu patří, ale děti bychom měli vést k tomu, aby v případě porážky se silnějším soupeřem dokázaly ve svém výkonu vidět i povedené věci (kličky, přihrávky apod.) a „nevěšeli“ kopačky na hřebík.

 

Jak probudit pozitivní emoce u dětí, které jsou více introvertní, aby se radovali ze sportu, těšili se z výhry, smáli se?

V prvé řadě bych řekl, že opravdoví introverti se do kolektivního sportu příliš často nehrnou. Děti, které máte na mysli, bych spíše nazval – ne tolik extravertními. A i ti se samozřejmě dokážou ze sportu těšit. Ale zpátky k otázce – dát jim pocit, že se na svém tréninku samy podílejí. Ptát se jich, co jak by dané cvičení chtěli dělat, nabádat je ať si pojmenovávají jednotlivé kličky, ať si hrají na známé hráče… Snažit se u nich vybudovat pocit zodpovědnosti za svůj trénink – „Jsem tu, abych se naučil nové věci, a trenér mi k tomu chce pomoci. Ne proto, abych pouze vykonal, co mi trenér řekne.“



Co říkáte na pozitivní psychologii. Podle Vás by měly být trenéři a rodiče přísní na děti, nebo by je měli jen chválit?

Vrátím se k předchozí odpovědi – především jde o individuální přístup. Sám trenér vycítí, na koho může lehce zvýšit hlas, na koho musí spíše kamarádsky. Pouze chválení bez důvodu, ale také není správné, děti jsou citlivé a brzy vycítí, že pochvalu dostávají bez zásluh. Jsem zastáncem přísného dodržování základních principů (např. respekt ke spoluhráčům/protihráčům) a volnějšího přístupu v například v hodnocení technických dovedností.

 

Děkujeme Vám za rozhovor.