3 nástroje ke zvýšení duševní pohody malých sportovců
Pro péči o své duševní zdraví máme každý vlastní nástroje, díky kterým se udržujeme v psychické pohodě a spokojenosti. Riziku duševní "nepohody" nejsme vystaveni pouze my, ale i naše nejdražší ratolesti. Je proto na místě přemýšlet nad způsoby, kterými můžeme jejich duševní pohodu podpořit a držet ji silnou a zdravou.
1. Chyby se nerovnají selhání
Právě naopak. Chyby jsou tou nejdůležitější součástí procesu učení.
Aby si děti dovolily chybovat, musí cítit bezpečné prostředí, ve kterém si můžou různé chování a věci "zkoušet" - a občas v nich i chybovat - bez obav z toho, že jim tento neúspěch bude připomínán nebo nějak negativně ovlivní jejich život.
Cílem nás rodičů by měla být tvorba a kultivace takového prostředí, kde naše dítě může bezpečně selhat s vědomím, že jej budeme mít i přesto rádi. Neměli bychom tedy podmiňovat lásku a jistotu, kterou dítěti poskytujeme jeho úspěchem či neúspěchem. Zároveň by toto prostředí mělo dítě k vystavování se situacím, ve kterých se může dopustit chyby aktivně vybízet a podporovat. Jednoduše: "Tak to zkus a uvidíš. My tady pro tebe budeme - ať se ti to povede, nebo ne."
2. Hodnoťme proces, nikoliv výsledek
Upřímná pochvala od důležitých dospělých je pro děti tou vnitřně nejdůležitější odměnou. Můžeme je chválit za vstřelený gól, vyhraný zápas, dobré známky ve škole... Tedy za objektivní výsledky. Můžeme však také chválit samotný proces, který k výsledku vést může, ale nemusí. Dal můj syn do zápasu vše, co bylo v jeho silách? Snažil se na tu písemku ve škole naučit? Pokusil se využít rad, které mu trenér před tréninkem dal? Tyto a podobné procesuální úspěchy bychom měli ocenit stejně, ne-li více, než konečné výsledky. Ty se totiž při správně nastavené hlavě dřív nebo později dostaví.
Snaha průběžně chválit proces neznamená ignorování samotného výsledku. Dítě se musí učit i prohrávat a výsledek je pouze indikátorem výhry nebo prohry. Ve svém bezpečném prostředí, kterým jsme my rodiče, by se mu však mělo dostat pochvaly například za to, že ho hra bavila, že se mu povedla přihrávka, že zvládl komunikační situaci v průběhu zápasu a to vše nezávisle na tom zda vstřelil gól, zasloužil se o výhru týmu nebo nikoliv. Chvalme úsilí samotné, nejen výsledek, který přináší.
3. Nezapomínejme, že sport je hlavně HRA
Děti si rády hrají, to nikoho z nás nepřekvapí. Na co občas můžeme zapomenout je, že sport je také hra. A právě prvek soupeření a zábavy jsou faktory, které dítě ke sportu motivují a které je na sportu baví. Kouzlem dětské hry je právě vnitřní motivace k jejímu provádění - děti hrají, protože samy chtějí, protože je hra baví. Zejména v mladším věku pak může být na škodu vnášet vnější hodnotící kritéria, zda si hrají správně nebo špatně. Hlavním a jediným kritériem - zejména v raném věku - by mělo být, zda je hra baví či nikoliv.
Závěrem...
Snažme se býti našim dětem vzorem. Pokud dítě vnímá, že se cítíme dobře my - že si vážíme sami sebe kvůli tomu, jací jsme a nikoliv proto, zda se nám něco povedlo či nepovedlo, přebírá od nás nevědomky tyto vzorce chování i myšlení a postupně je zapojuje do svého duševního prostoru. Nejlepším nástrojem pro udržení duševní pohody našich dětí tedy je práce na své duševní pohodě a její kultivace :)
Pro další inspiraci ohledně podpory duševního zdraví a prospívání doporučuji knihu od
Martina Seligmana - Vzkvétání a od Kena Robinsona - Ve svém živlu.
Autor článku: Mgr. Marek Katrňák (sportovní psycholog)
Zdroje:
Bandura, A., Freeman, W. H., & Lightsey, R. (1999). Self-efficacy: The exercise of control.
Bodrova, E., & Leong, D. J. (2005). The importance of play: Why children need to play. Early Childhood Today, 20(1), 6-7.
Deci, E. L., & Ryan, R. M. (2000). The" what" and" why" of goal pursuits: Human needs and the self-determination of behavior. Psychological inquiry, 11(4), 227-268.